O problematice duševních poruch

Psychóza 

Pro orientační charakteristiku je možné uvést pouze výčet základních příznaků:

• Výskyt bludů a halucinací bez náhledu nemocného na jejich původ.
• Výskyt dalších poruch myšlení, řeči či chování.
• Vážným způsobem narušená schopnost vyrovnat se s běžnými požadavky normálního života.

Průběh nemoci většinou kolísá.
Střídají se období klidu nemoci s obdobími akutního onemocnění.

Typickým projevem nemoci je obtížná přizpůsobivost a extrémní zranitelnost. Každá změna, nová instituce, nová osoba postiženého vykolejí a zvyšují jeho úzkost. Konflikt vyvolaný přáním být mezi lidmi a neschopností je snést, vede k psychotickým řešením. Nemocní lidé často preferují bezpečí před změnou, mohou se stát vězni svého zvyku. Řada věcí, které jsou pro zdravé lidi samozřejmostí, zejména vytvoření vazby na druhé lidi a společenské uplatnění, například profesní kariéra se tak může stát nedostupnou.

Většina nemocných má však i přes přítomnost základních příznaků zachovanou osobnost, je schopna vnímat svou poruchu a vyvíjet strategie zaměřené k vyhnutí se nepříznivým vlivům, nebo ke kompenzaci stavu. Důležité je pochopit, že každý nemocný má svůj vlastní průběh nemoci, který se může od průběhu ostatních nemocných lišit. Smysl odborného pojmenování (diagnózy) spočívá především v dorozumívání mezi profesionály.

Příčiny nemoci a léčba

Příčinami vzniku tohoto onemocnění se zabývá řada teorií. Mezi nejznámější, biologicky orientované teorie patří dopaminová teorie vycházející z předpokladu, že příčinou schizofrenie je nadbytek nervového přenašeče dopaminu v mozku. Objev těchto souvislostí přispěl k rozvoji terapie pomocí léků – neuroleptik, později antipsychotik.

V akutní fázi  choroby má rozhodující význam právě farmakoterapie, zejména použití neuroleptik/antipsychotik. Mnoho výzkumů dokládá, že v akutní fázi choroby jsou neuroleptika/antipsychotika výhodná pro potlačení akutních pozitivních symptomů. Přitom dochází k enormnímu zlepšení příznaků. Nebezpečí relapsu se dostavuje nejčastěji (90%) v prvních dvou letech po první atace choroby. Léčení neuroleptiky/antipsychotiky by mělo probíhat po první atace jeden až dva roky, při recidivách až pět let.

Léčebné strategie  při léčbě v klidovém období se kromě farmakoterapie zaměřují také na psychoterapii, rodinnou terapii, práci s příbuznými (psychoedukace, svépomoc), trénink sociálních dovedností. Tyto léčebné metody se současně řadí k prevenci schizofrenie. Jedná se o dlouhodobé programy vedoucí k aktivizaci, zabránění izolace, zlepšení sociálních funkcí, změně postojů, omezení negativních symptomů a úzkostí. Patří sem techniky napomáhající osamostatnění, aktivizaci potenciálu nemocného, umožňující zvládání a překonávání. Vedle skupinové a individuální psychoterapie a edukace sem patří také socioterapeutické a rehabilitační postupy uplatňované zejména v rámci komunitních služeb (například Fokus).

Léčba a rodina

Žije-li nemocný v rodině, působí to hluboce na každý všední den. Rodinu nezatěžují ani tak produktivní symptomy, které zajímají psychiatry, ale spíše určité způsoby chování. Pasivita nebo přehnaná aktivita nemocného, zanedbávání zevnějšku, hygieny, čistoty a pořádku, porušování každodenních rodinných stereotypů, zvláštní chování – zvláště agrese či apatie. Rodiny nemají většinou pro řešení nové situace vyzkoušeny žádné strategie řešení. V tomto případě je velmi vhodné vyhledat odbornou pomoc. Terapie by měla dovést rodinu k přiměřenému přijetí nemocného, což znamená zejména neodmítat ho a neodmítat ani jeho nemoc. Rozhodující je, jak je v této etapě nemocný schopen a ochoten přijímat i vlastní zodpovědnost za svůj stav, nakolik je schopen kompenzovat svůj handicap a sám řídit vlastní život. Rodina by si tedy měla určovat vlastní hranice toho, co je schopna tolerovat, jednat s psychicky nemocným jako s někým, kdo má v rodině své kompetence, ale také svoje povinnosti. Důležité je, aby rodina nerezignovala na své další funkce, aby nebylo potlačeno partnerství rodičů na úkor jejich rodičovské funkce, aby bylo věnováno dostatek pozornosti i ostatním členům rodiny a nevzniklo dlouhodobé rozdělení rodiny na nemocného člena, jeho matku a zbytek rodiny. Také aby výhody které nemocný získává, nebyly příliš velké a zejména netrvaly nepřiměřeně dlouho.

Obecně se dá říci, že zatímco dříve byla práce s rodinou určována teoriemi, které se zabývaly vztahy mezi rodinnými příslušníky a zaměřovala se převážně na psychoterapii rodin, nyní se důraz přesunul na proces zvládání a překonávání. Cílem práce s rodinou je nejprve snížení zátěže jejích členů, v dalším kroku vytvoření komunikativní atmosféry, která umožňuje pozitivní vývoj.